Cesta ke kvalitě 

K historii a průběhu školní autoevaluace ředitelka školy dodává, že vlastní hodnocení školy začalo v roce 1994 založením Školní umělecké rady (ŠUR) jako prostředku delegování, vyšší motivace a participace vyučujících (pozice a význam tohoto poradního orgánu školy – umělecké rady v systému řízení školy viz příloha č. 1).  Od té doby na škole proběhla celá řada autoevaluačních procesů a využity byly četné nástroje. Respondenty/aktéry/subjekty byli žáci, učitelé, rodiče. Přehled hlavních užitých nástrojů ilustruje následující tabulka.

 

Tabulka č. 1: Přehled hlavních užitých nástrojů autoevaluace

 

Subjekty	Evaluační nástroj	Kdy realizováno?
Žáci	Dotazník pro žáky č. 1 (viz příloha č. 4)	2004
	Přehrávky na hudebním oboru (HO)	dvakrát ročně
	Dotazník pro žáky č. 2  (viz příloha č. 5)	2005/06
	Semináře – dílničky u jednotlivých hudebních nástrojů	od 2009 dle potřeby několikrát za rok
	Dotazník pro žáky HN, HO, TO, VO, LDO: přístup pedagoga z pohledu žáka  (viz příloha č. 6)	únor 2010
Učitelé	Sebehodnocení ředitelů	1997
	První malý dotazník hodnocení celé akce	1998
	Sebehodnocení po odděleních	2002/03
	Vzájemné hodnocení jednotlivých oddělení	2003/04
	Den učitelů jako forma hodnocení	od 2003 každoročně
	SWOT analýza	2006, dále jedenkrát za dva roky
	Přehrávky (HO) jako forma hospitační činnosti (viz podkapitola Hodnocení formou seminářů)	od 2005 dvakrát ročně
	Další hospitační činnost (kritéria viz příloha č. 7)	dle potřeby
	sebehodnocení učitelů (viz podkapitola Sebehodnocení učitelů): list pro sebehodnocení učitele (viz příloha č. 8) sebeevaluační dotazník (viz příloha č. 9) rozhovor	od 2008, každoročně
	Semináře  – dílničky u jednotlivých hudebních nástrojů   (viz podkapitola Hodnocení formou seminářů)	od 2009, dle potřeby několikrát za rok
	Volné hodnocení krátkodobých plánů učiteli (viz v poslední kapitole)	od 2009/10
	Dotazník pro pedagogy: tematické plány (HN, VO, TO, LDO)  (viz příloha č. 10)	únor 2010
Rodiče	Dotazník pro rodiče (viz příloha č. 11)	2007
	Dotazník pro rodiče – bývalé absolventy ZUŠ (viz příloha č. 12)	2009
	Jednání s výborem rodičů	dvakrát ročně
	Rodičovské schůzky spojené s třídní přehrávkou žáků	dvakrát ročně

 

Při organizačním zajištění autoevaluace, při práci s těmito nástroji, při sběru dat a jejich následném vyhodnocení je uplatňováno delegování pravomocí  (více viz podkapitola Organizační zajištění ...).

 

Ustanovení Školní umělecké rady

Směřování k vlastnímu hodnocení školy dle ředitelky školy začalo již v roce 1994, a to „ustanovením uměleckých sekcí (Školní umělecké rady) a volbou jejich vedoucích (budováním týmu – v té době jen intuitivním).“ (Komárková, prezentace, 2009) Školní umělecká rada se zpravidla skládá z osmi členů:

• 1 zástupce  výtvarného oboru,
• 1 zástupce tanečního oboru,
• 1 zástupce literárně dramatického oboru,
• 5 zástupců hudebního oboru.

Školní uměleckou radu vytvořila ředitelka školy jako prostředek delegování a jako prostředek k vyšší motivaci a participaci vyučujících na zodpovědnosti za působení ZUŠ Jičín (více k pozici a významu tohoto poradního orgánu školy v systému řízení školy viz příloha č. 1).

„Pozice vedoucího sekce = kariéra =- důležitost – zodpovědnost. Role v sekci = mám své místo, je slyšet můj odborný názor a nebojím se ho vyslovit.“ (Komárková, prezentace, naše cesta k vlastnímu hodnocení)

ŠUR využívá vedení školy i k efektivnějším poradám. Školní umělecká rada se schází každý měsíc, následně se dle potřeby scházejí v rámci systému delegování pravomocí a povinností již jen jednotlivé umělecké sekce. Velké  porady celého sboru, které vedení školy shledává jako velice málo efektivní, se konají  pouze přibližně dvakrát za rok. Více o úloze ŠUR vyplývá z výpovědí vyučujících:

„Autoevaluace byla plánovaná vedením školy,  na ŠUR se probíralo, jaké otázky apod.“   „Dotazník se dává, když je třeba zjistit názor k nové věci (např. k ŠVP). Impulsem bývá problém. Popud vychází od vedení a od ŠUR. ŠUR společně plánuje, sestavuje, domlouvá.“   „ ŠUR zpravidla navrhuje a diskutuje otázky k dotazníkům, vedení to pak doupraví.“   „Na ŠUR se diskutovalo o formulaci otázek.“   (z výpovědí učitelů)

 

První desetiletí školy s autoevaluací (1997 – 2007)

Prvním skutečným krokem v autoevaluaci školy a prvním užitým autoevaluačním nástrojem se stalo v roce 1997 povinné sebehodnocení ředitelky (povinnost byla stanovena školským úřadem).  „Sebehodnocení ředitele školy (1997) – to byl zlom… Já nechci udělat jen papír pro papír. Nejdřív jsem nadávala. Jak se mám hodnotit? Nebylo mi sděleno přesné zadání, ale já když mám dělat papír, tak to musí mít nějaký smysl. Rozčlenila jsem si to sebehodnocení na několik částí a popsala jsem svoji dosavadní práci do částí, jako např. já a učitelé, já a rodiče, já a žáci, já a zřizovatel apod. …to  bylo  aha.. a když  já, tak  vy taky a začali jsme s hodnocením po odděleních.“
(z výpovědi ředitelky školy)

V roce 1998 přistoupili na škole k prvnímu malému dotazníku hodnocení celé sekce, oddělení:

• Co se nám líbí – nelíbí? ( v sekci, ve škole, co a jak děláme).
• Co se nám daří – nedaří?
• Co s tím chceme udělat?

Sama ředitelka o počátcích autoevaluace na škole hovoří i v souvislosti s prvním sebehodnocením po odděleních a vzájemným hodnocením jednotlivých oddělení: „Až do roku 2002/03, kdy jsem byla na školení Kalábové, to nebyla evaluace, to bylo takové „plácání“ – spíše jací chceme být…
Se sebehodnocením po odděleních jsme začali v roce 2002/03. Když hodnotíte sami sebe, je to vždy těžší, ale je potřeba vytvořit bezpečné prostředí, a proto jsem začala od sebehodnocení po odděleních. Druhý rok (2003/04) hodnotili  druhé oddělení (tzv. vzájemné hodnocení jednotlivých oddělení).“ Obě tyto formy hodnocení vnímala ředitelka jako prostředek či jako postupnou, nenásilnou přípravu a cestu k sebehodnocení učitele.

V roce 2003 bylo na škole také obnoveno každoroční odměňování vybraných učitelů při příležitosti Dne učitelů. Každý takto veřejně oceněný učitel je od té doby uveden také ve školních novinách ZUŠkovinkách a je odměněn drobnou pozorností. Ze slov ředitelky vyplývá, že k této formě ocenění a hodnocení úsilí učitelů přistoupila z toho důvodu, že není dostačující hodnotit úsilí pouze finančně: „O tom totiž veřejně nikdo neví.“ Tato forma veřejné pozitivní zpětné vazby pro učitele  se jeví být efektivní, příjemnou a kladně přijímanou mezi učiteli a veřejností, rodiči i žáky.

„Někdy po roce 2003 nastala fáze, kdy jsme chtěli znát i názory žáků. Výsledkem byl velice složitý, rozsáhlý a široce zaměřený dotazník pro žáky č. 1 (2004/05, viz příloha č. 4). Půl roku poté jsme dali mnohem jednodušší dotazník, dotazník pro žáky č. 2 (2005/06, viz příloha č.5). Tam již jsme byli schopni dojít k nějakému výsledku a zhodnocení… Z toho jsme se poučili: Cíle musí být skutečně stanoveny: specifické – měřitelné – akceptovatelné – reálné – časové.“ (Komárková, prezentace, 2009)

 

Sebehodnocení učitelů

Fenomén „sebehodnocení učitelů“, resp. ředitele, tvoří důležitou linii historie školy a vedení školy od nástupu současné ředitelky do funkce v roce 1993, přesněji od roku 1997, kdy byla nucena sepsat vlastní sebehodnocení.  Zamyšlení, které tehdy provedla, ji dle jejích slov „velice ovlivnilo a  stalo se podnětem pro dlouhodobé úsilí vést žáky i pedagogický sbor k sebehodnocení“.

Desetiletým procesem a úsilím v oblasti autoevaluace došli na škole k sebehodnocení učitelů. Sebehodnocení učitelů je na škole realizováno několika způsoby:

• listem k sebehodnocení (viz příloha č. 10),
• sebeevaluačním dotazníkem (viz příloha č. 11),
• rozhovorem učitele s ředitelkou nad sebeevaluačním dotazníkem.

K uvedeným formám sebehodnocení učitelů však ředitelka došla postupně. Jako vhodnou přípravu na sebehodnocení učitele na škole užili:

• první malý dotazník hodnocení celé sekce, oddělení  (1998),
• sebehodnocení po odděleních (2002/03),
• vzájemné (kolegiální) hodnocení jednotlivých oddělení (2003/04),

(více k těmto předstupňům“ sebehodnocení učitelů viz podkapitola První desetiletí ...)

Sebehodnocení učitelů je tak třeba chápat nejen jako samostatnou oblast a formu autoevaluace školy, ale i jako nedílnou součást vzájemného (kolegiálního) hodnocení učitelů, které škola uplatňuje a rozvíjí v rámci oddělení, oborových sekcí a prostřednictvím seminářů – dílniček a přehrávek.

Co se týče oficiálních dokumentů školy, je sebehodnocení učitele zmíněno pouze v novější zprávě, tj. ve Vlastním hodnocení školy (2008, viz příloha č. 13), a to v oblasti 7. Zde najdeme priority pedagogického výchovného procesu, kde je stanoven nejen cíl, ale kde je i konstatováno, že sebehodnocení již proběhlo: „V měsících září – říjnu proběhlo ve škole sebehodnocení pedagogů naší školy, které se projednávalo jednotlivě po písemném zpracování osobně s ředitelkou a zástupkyní školy. Veškeré písemnosti k této autoevaluaci jsou uloženy v ředitelně školy, nejsou zde přílohou, z důvodu zachování korektnosti a zachování soukromí. Tato osobní jednání např. na téma spolupráce se žáky, rodiči, vedením školy, kolegy; spokojenost s ohodnocením práce apod. dala podnět k dalším, proto po tomto „úspěchu“, a to především z otevřenosti jednání proběhnou další sebehodnocení v měsíci červnu a listopadu 2009 a v červnu 2010.“ (Vlastní hodnocení, 2008, str. 7)

ZUŠ Jičín připomíná svým fungováním živý organismus, který průběžně reaguje na potřeby.  Přestože ve zprávě z roku 2006 není o sebehodnocení učitele zmínky, v mezidobí jako by uzrál čas a ředitelka přistupuje k prvnímu „experimentálnímu“ sebehodnocení učitele, které se osvědčilo.  Z perspektivy přelomu roku 2010/11 se zdá, že se sebehodnocení učitele stává nedílnou a plně funkční součástí autoevaluace i rozvoje ZUŠ J. B. Foerstera.

Co se týče pohledu učitelů na sebehodnocení učitele, z výpovědí vyplývá, že v sebehodnocení učitelů spatřují smysl a  že přes počáteční obavy a nejistotu pozitiva převažují nad případnými obavami a obtížemi.

 

Ilustrativní pohled učitelů na sebehodnocení učitele: „Sebehodnocení učitele rozhovorem = prostředek pro sdílení s ostatními, nezůstává s trápením sám.“l „Sebehodnocení učitele? Nejdřív zděšení, k čemu to je, ale pak si člověk uvědomí, že je dobré se zastavit. Sebehodnocení učitele = příležitost se zastavit.“ „Sebehodnotící rozhovor s ředitelkou má smysl, ale nesmí být formální, nikoliv cílený rozhovor, musí být kontinuální, pak se lidé otevřou. Forma ruší, proces ne – ten je životně nezbytný, jinak jsme fabrika.“ „U sebehodnocení učitele (Pozn. autorky: dotazníku a pohovoru) jsem se ze začátku bál, že to bude užito proti mně, ale vesměs si myslím dobrý, pokud to ředitel nedělá s tím, že chce něco odhalit.“